Slovo života květen 2010

PDF MP3

„Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

„Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (Jan 14,21)[1]

Láska má v Ježíšově řeči na rozloučenou ústřední místo. Jde o lásku Otce k Synu a o naši lásku k Ježíši, která spočívá v zachovávání jeho přikázání.
Ježíšova slova velmi pravděpodobně připomněla jeho posluchačům Knihu moudrosti: „Láska pak znamená zachovávat její zákony“[2] nebo „Moudrost (…) se ochotně dává spatřit těm, kdo ji milují“[3]. To, že se Ježíš dá poznat tomu, kdo jej miluje, má svou obdobu již ve Starém zákoně v Knize moudrosti[4], kde se říká, že Hospodin se ukazuje těm, kdo mu nejsou nevěrní.
Smysl Slova, které předkládáme, je tedy tento: kdo miluje Syna, toho miluje Otec a také Syn, jenž se mu dává poznat.

„Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Ježíš se chce dát poznat, žádá však lásku.
Kdo tuto dynamiku, tento náboj lásky ve svém srdci postrádá, toho nelze považovat za křesťana. Hodiny, nejsou-li nataženy, nefungují, neukazují správný čas a jako by ani hodinami nebyly. Stejně tak křesťan, který se nesnaží stále milovat, si jméno křesťan ani nezasluhuje.
To proto, že všechna Ježíšova přikázání jsou shrnuta v jednom jediném: v lásce k Bohu a k bližnímu, v němž vidíme a milujeme Ježíše.
Láska není pouhým citem. Musí se konkrétně projevovat v životě, ve službě bratřím, v prvé řadě k těm, s nimiž jsme v běžném kontaktu. Je třeba začít od malých věcí, od těch nejpodřadnějších služeb.
Charles de Foucauld říká: „Milujeme-li druhého, pak jsme v něm velmi reálně přítomni, jsme v něm díky lásce, nežijeme již v sobě, jsme od sebe sama oproštěni, žijeme ´mimo sebe´.“[5]
Právě skrze takovou lásku do nás proniká Ježíšovo světlo, jak to on sám přislíbil: „Kdo mě miluje (…) dám se mu poznat.“[6] Láska je pramenem světla. Když milujeme, více poznáváme Boha, který je láska.
To pak vede k ještě větší lásce a hlubšímu vztahu k bližním.
Toto světlo, toto láskyplné poznání Boha je pečetí a stvrzením skutečné lásky. Můžeme to zakoušet mnoha způsoby. V každém z nás totiž toto světlo získává jinou barvu, jiný odstín. Má však společné znaky: dává nám světlo, abychom poznávali Boží vůli, přináší pokoj, vyrovnanost a stále nové chápání Božího slova. Je hřejivým světlem, které nás povzbuzuje, abychom kráčeli životem stále jistěji a rozhodněji. Když nás na naší životní pouti zneklidní stíny, když nás doslova zablokuje temnota, tato slova evangelia nám připomenou, že světlo se rozsvěcí láskou - a postačí i malý konkrétní skutek lásky (modlitba, úsměv, hřejivé slovo), který zažehne světélko, jež nám umožní pokračovat v naší cestě.
Když jedeme v noci na kole a zastavíme, ocitneme se ve tmě. Rozjedeme-li se, roztočíme dynamo, obnovíme zdroj světla a opět uvidíme na cestu.
Tak je tomu i v životě. Aby se v nás opět zapálila víra a naděje, stačí znovu milovat pravou láskou, která dává, aniž by cokoliv očekávala.

Chiara Lubichová


[1] Slovo života, květen 1999, otištěno v časopise Città Nuova, č. 8/1999, s. 49, Nové město 5/1999, s. 11.
[2] Mdr 6,18.
[3] Mdr 6,12.
[4] Srov. Mdr 1,2.
[5] Charles de Foucauld, Scritti Spirituali, VII, Città Nuova, Řím 1975, s. 110.
[6] Srov. Jan 14,21.



clanek/sz_2010_05.txt · Poslední úprava: 2010/05/01 21:46 autor: janokuchta