Slovo života březen 2010

PDF MP3

„Amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: ´Přesuň se odtud tam!´, a přesune se; a nic vám nebude nemožné.“ (Mt 17,20)

Kolikrát v životě cítíš potřebu, aby ti někdo podal pomocnou ruku, a zároveň vidíš, že nikdo nemůže vyřešit tvou situaci. Právě tehdy se obracíš na Někoho, kdo dokáže i nemožné. Ten Někdo má jméno: Ježíš.
Poslouchej, co ti říká:

„Amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: ´Přesuň se odtud tam!´, a přesune se; a nic vám nebude nemožné.“ 1

Je samozřejmé, že se výraz „přesunovat nebo přenášet hory“ nemá brát doslovně. Ježíš neslíbil učedníkům moc konat velkolepé zázraky a ohromovat tak zástupy. Nakolik je mi známo, v dějinách církve není ani jediný svatý, který by vírou přenášel hory. Tento výraz je nadsázka, tedy záměrně nadnesený způsob vyjadřování, Ježíšem užitý proto, aby se do mysli učedníků vrylo přesvědčení, že víře není nic nemožné.
Každý zázrak, který Ježíš vykonal, ať už přímo nebo prostřednictvím svých učedníků, sloužil vždy Božímu království, evangeliu nebo spáse lidí. Přesunutí hory by k tomuto účelu nesloužilo.
Přirovnání k „hořčičnému zrnku“ naznačuje, že Ježíš od tebe nežádá menší či větší víru, ale víru opravdovou. A charakteristikou opravdové víry je, že se opírá pouze o Boha a nikoli o vlastní schopnosti.
Když váháš nebo se tě ve víře zmocňují pochybnosti, znamená to, že tvá důvěra v Boha není ještě úplná. Máš slabou a málo účinnou víru, která je dosud založena na tvých vlastních silách a lidské logice.
Kdo se však zcela spoléhá na Boha, nechá jednat jeho samého. U Boha není nic nemožné.
Víra, kterou Ježíš žádá od svých učedníků, spočívá právě v tomto postoji plném důvěry, který umožňuje Bohu, aby on sám projevil svou moc.
Tato víra, která hory přenáší, není vyhrazena nějakému výjimečnému člověku. Je možná a závazná pro všechny věřící.

„Amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: ´Přesuň se odtud tam!´, a přesune se; a nic vám nebude nemožné.“

Předpokládá se, že Ježíš řekl tato slova učedníkům, když jim svěřoval misijní poslání.
Bylo by snadné ztratit odvahu a polekat se, jsme-li si vědomi, že jsme malým a omezeným stádem, bez zvláštních talentů, které má nespočetným zástupům přinést pravdu evangelia.
Bylo by snadné malomyslnět před lidmi, kteří mají zájmy zcela odlišné od Božího království.
Náš úkol se zdá být nemožným.
Právě tehdy však Ježíš ujišťuje „své“, že vírou „přenesou hory“ lhostejnosti a nezájmu světa.
Budou-li mít víru, nic jim nebude nemožné.
Tuto větu lze aplikovat na všechny životní situace, týkající se šíření evangelia a spásy lidí.
Někdy se může tváří v tvář nepřekonatelným těžkostem zrodit pokušení ani se na Boha neobrátit, neboť lidská logika nám našeptává, že je to stejně zbytečné.
Tehdy nás Ježíš povzbuzuje, abychom neztráceli odvahu a s důvěrou se na Boha obrátili. On nás jistě nějakým způsobem vyslyší.
Tak jako vyslyšel Lellinu prosbu.
Lella začala plna očekávání pracovat mezi Vlámy v Belgii. Po několika měsících ji však začal trápit pocit sklíčenosti a samoty.
Zdálo se jí, že ji od ostatních děvčat, se kterými pracovala a žila, dělí nepřekonatelná překážka.
Cítila se osamělá, byla cizinkou mezi lidmi, kterým chtěla s láskou sloužit.
Mluvila totiž jazykem, který nebyl vlastní ani jí, ani těm, kteří ji poslouchali. Bylo jí řečeno, že v Belgii všichni mluví francouzsky, a proto se tuto řeč naučila. V přímém kontaktu s Vlámy však zjistila, že se francouzsky učí jen ve škole a většina z nich tímto jazykem mluví nerada.
Mnohokrát se pokoušela odstranit horu neporozumění mezi sebou a ostatními dívkami, ale marně. Přemýšlela, co by pro ně mohla udělat.
Utkvěla jí v mysli smutná tvář její kolegyně Godeliève. Ta se ten večer zavřela do svého pokoje, aniž by se při večeři dotkla jídla.
Lella se pokusila za ní jít, ale přede dveřmi jejího pokoje se nerozhodně zastavila. Byla by ráda zaklepala, ale nebyla si jistá jakými slovy vyjádřit to, co chtěla. Chvíli tam zůstala stát, a pak to opět vzdala.
Ráno vešla do kostela a posadila se do poslední lavice, s tváří skrytou v dlaních, aby si nikdo nevšiml jejích slz. To bylo jediné místo, kde nebylo třeba mluvit cizím jazykem, kde nebylo třeba nic vysvětlovat, protože tu byl Někdo, kdo rozuměl i beze slov. Jistota, že jí Ježíš rozumí, jí dodala odvahu a s úzkostí se ho zeptala: „Proč nemohu s ostatními dívkami sdílet jejich kříž a říci jim, co jsi mi ty sám dal pochopit, když jsem se s tebou setkala - že každá bolest je láskou?“
Jako by před svatostánkem čekala na odpověď od toho, kdo v jejím životě prozářil každou temnotu.
Když sklopila hlavu, ulpěly jí oči na evangeliu toho dne: „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“2 Ta slova ji hluboce zasáhla, a ona pocítila velký pokoj.
Když se vrátila na snídani, potkala Annu, dívku, která se v domě starala o pořádek. Pozdravila ji a následovala ji do kuchyně, kde jí beze slova začala pomáhat při přípravě snídaně.
Jako první vstala Godeliève. Přišla si do kuchyně pro kávu a spěchala, aby se s nikým nesetkala. Když však spatřila Lellu, zastavila se. Lellin vnitřní pokoj ji oslovil silněji než jakákoliv slova.
Ten večer dojela Godeliève cestou domů Lellu na kole. Tak, aby jí Lella rozuměla, jí tiše řekla: „Dnes nebylo třeba slov. Řekla jsi mi svým životem: ´Miluj i ty!´“
Hora se přesunula.

Chiara Lubichová

1/ Slovo života na září 1979, vyšlo v publikaci Essere la tua Parola/2. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, Řím 1982, s. 71-74.
2/ Srov. Jan 16,33.



clanek/sz_2010_03.txt · Poslední úprava: 2010/03/03 08:58 autor: janokuchta